Vábení krysařů bude zkouškou z politické dospělosti i u nás

Předminulou neděli byly volby v Německu, minulou neděli v Rakousku a za necelý měsíc půjdou k urnám čeští občané. Střední Evropa čelí různě úspěšně vlně politického populismu, který je bez pochyby na vzestupu.

Německé volby do Spolkového sněmu měly jednoznačný výsledek. Zvítězily tradiční strany CDU/CSU a SPD a díky politické gramotnosti německých voličů ani relativní úspěch europopulistické Alternativy pro Německo (AfD) nestačil na překonání pětiprocentní hranice pro vstup do Bundestagu. I tak výsledek AfD vyvolal celospolečenskou diskusi, kam že to německá demokracie směřuje. Nicméně platí, že se němečtí voliči nenechali ošálit skupinou eurokritiků, jejichž program se dá shrnout do jediné věty: vystoupení z eurozóny.

Zatímco němečtí populisté neprorazili, v Rakousku se po víkendových volbách do Národní rady ukazuje, že i přes těsnou většinu velké koalice sociálních demokratů a lidovců, je celkový počet hlasů pro pravicové populisty stále vysoký. I když tentokrát neprošla odštěpenecká frakce bývalé Haiderovy strany Pakt pro budoucnost Rakouska, celkový součet hlasů Svobodných a nového uskupení miliardáře Franka Stronacha se blíží téměř k 30 procentům voličů!

Pokud jde o naše volby, tak se prý čeští voliči momentálně odklánějí od tradičních stran a mají chuť zkusit něco nového. Bude proto zajímavé, jak si v říjnových volbách povedou nové populistické subjekty s částečně bizarními názvy Hlavu vzhůru, Úsvit přímé demokracie, ANO a SPOZ. Jsou to uskupení, která se ucházejí o přízeň lidí s žádostí o bianko šek důvěry. Na jakém základě? Na podobném jako kdysi Věci veřejné, jejichž designeři investovali pár desítek milionů, aby se VV dostaly do sněmovny a předvedly národu, jak „umí“ řídit ministerstva či samotný poslanecký klub.

Něco však mají tyto pseudopolitické subjekty společné: nelze je chytit za slovo, nebo chcete-li za program. Jejich programy totiž nejsou výsledkem vnitrostranické debaty a dlouhodobého působení v obecní, krajské a celostátní politice, nýbrž jsou zpravidla výplodem jednoho až maximálně pěti mozků. Autoři programů těchto politických rychlokvašek přistupují k psaní programu jako obchodníci, kteří hledají na trhu mezery. To je ostatně přirozené, protože tyto nové straničky nejsou ostatně ničím jiným, než takovými podnikatelskými projekty.  

Dalším společným znakem těchto jepičích stran je skutečnost, za za jejich vznikem nestojí autentické hnutí, nýbrž vždy jedna ústřední figura (Bobošíková, Okamura, Babiš, Zeman), jež dokonce v některých případech subjekt zaštiťuje vlastním jménem. Od tohoto znaku lze logicky dovozovat, jak asi bude fungovat vnitrostranická demokracie v těchto seskupeních. Inu, zkouška z politické dospělosti nevyhnutelně čeká i nás. Doufejme, že si s ní poradíme stejně zodpovědným způsobem jako Němci.