Ukrajinská krize obnažila nemilosrdnou pravdu o kremelském režimu. Putinovy kroky jsou vedeny snahou upevnit si moc v Rusku, které technologicky zaostává za Západem a chudne. Ruské vedení se obává přitažlivosti Evropské unie pro bývalé sovětské republiky a snaží se proto Unii oslabit a podporovat nejrůznější extremisty uvnitř EU. Zatímco Putin horuje proti fašistům v Kyjevě, sám paradoxně financuje extrémní pravici v zemích Západu (od Jobbiku v Maďarsku, přes Národní frontu ve Francii a britský UKIP až po vyloženě neonacistický Zlatý úsvit v Řecku). Subjekty, které jsou proti EU, a hlásají referenda o vystoupení z Unie, jsou pro Putinovy záměry nadějnými partnery. Nenávist k EU spojuje Putina i s našimi euroskeptiky – vzpomeňme na výroky Václava Klause a jeho otevřené sympatie vůči Moskvě.
Rusko se snaží vnutit Ukrajině federální uspořádání, od kterého si slibuje pozdější odtržení jihovýchodní části. To je nepřípustné. Ukrajinci sami musí rozhodnout o změnách své ústavy a větším podílu regionů na centrální moci. Polarizace konfliktu mezi západní a východní částí Ukrajiny může vést až k rozdělení země, což představuje pro Evropu černý scénář. Jediné východisko z krize a odpověď na tlak Ruska směrem k federalizaci Ukrajiny je pokus o kompromisní širší vládu národního porozumění. To znamená pokus o smír mezi Majdanem a jihovýchodem země, který Kyjev v současnosti nemá plně pod kontrolou. Jihovýchod je v rukou oligarchů, kteří ale nutně nejsou na straně Ruska. Tymošenková chce být v květnu zvolena prezidentkou a všechny snahy o kompromis s východem země odmítá. Pochopí Ukrajinci, že doba Julie Tymošenkové už minula?
Pokud ne, budou mít Rusové pro svou osvědčenou taktiku „rozděl a panuj“ volné ruce.
