Krize kolem Ukrajiny nám toho v první řadě hodně vzala. Na prvním místě iluze. Iluze o tom, že studená válka dávno skončila, a že až na pár darebných států (rogue states) všichni akceptují platnost mezinárodního práva. Iluze o tom, že Rusko se bude snažit oprostit od imperiálních ambic a zaměří svou pozornost na budování právního státu a modernizaci. Iluze, že se Rusové smířili s právem států bývalého SSSR na svobodnou volbu svého dalšího směřování.
Ale ukrajinská krize nám jako členům EU také leccos pozitivního dala. Možná si řeknete, že jsem nenapravitelný optimista, když se snažím i v chmurných časech vidět nějaké dobré stránky věci. A máte pravdu – ve velmi složitých peripetiích svého života, v době exilu a v protloukání se světem za leckdy obtížných existenčních podmínek mi vždy pomáhalo, že jsem pokaždé viděl sklenici zpola plnou a nikoli zpola prázdnou. Mé mnohaleté pozorování té vyspělejší a svobodnější části světa mě naučilo jedno: pokud máte vůli vidět i ve špatné situaci šanci, máte zároveň i třeba malinkou možnost svým aktivním přičiněním věci ovlivnit.
Ukrajinská krize paradoxně pomohla Evropské unii k nové energii. Evropané sdružení v EU si nejpozději s odtržením Krymu museli uvědomit, že od EU svět očekává cosi více, než jen být dobrým obchodníkem, pouhou zónou volného obchodu. Jednotný vnitřní trh s půlmiliardou obyvatel, na kterém fungují určitá pravidla pro všechny, je bezpochyby dobrá věc, která pomáhá ekonomické prosperitě jeho účastníků. Na druhou stranu ale vnitřní trh nezaručí, abychom se cítili bezpečně.
EU je najednou ve věci ukrajinské krize nezpochybnitelný globální hráč. Je to politická veličina, která sází na společné bezpečnostní zájmy a vychází přitom ze společných hodnot. A to není málo. 28 zemí EU se najednou ohromně aktivizuje, schází se operativně i mimo své pravidelné schůzky a dohaduje společný postup. Diplomacie všech těchto zemí bez přestávky ladí noty a snaží se postupovat jednotně. Není to lehké, ale je to něco cenného a slibného do budoucna. Evropané asi tradičně více vědí o ruské či ukrajinské mentalitě, než napříkald Američané. Mám pocit, že je to i díky nám, relativně novým členům EU, že dneska jižní křídlo Unie chápe, že Ukrajina je přímo za humny EU a že není rozumné dopustit na Ukrajině bídu a chaos.
I když nyní v Evropě stojíme před nepříjemnou konfrontací s novou a potenciálně nebezpečnou realitou, máme jako Češi díky členství v EU určitou šanci, aby našemu názoru vůbec někdo ve světě naslouchal. Podmínkou je, abychom hledali rozumnou shodu s ostatními členy. V mnohohlasnosti by náš český destimilionový hlas věru nikdo neslyšel!
