Ve Strakovce by se měli probrat: britské extrabuřty nebudou

Britský premiér David Cameron včera v Londýně pronesl zásadní projev o vztahu své země k Evropské unii. Hlavním poselstvím byl příslib referenda o setrvání v EU pro případ, že konzervativci vyhrají volby v roce 2015 a podaří se jim vyjednat nové podmínky členství Velké Británie v Unii. Náš premiér Petr Nečas přispěchal v dnešních Lidových novinách s poněkud devótním poděkováním britskému premiérovi za konstruktivní a věcný příspěvek k debatě o budoucnosti EU („Řešením je pružná integrace“, LN 24. 1. 2013). Je to bizarní interpretace Cameronova textu, jehož hlavní poselství bylo adresováno domácímu publiku. 

Britští konzervativci prostě začali předvolební kampaň o dost dříve, než je obvyklé.  Cameron je pod velkým tlakem eurofobního křídla ve vlastní straně a zprava ho tlačí rostoucí zisky šovinistické strany UKIP, jejímž hlavním a jediným programem jsou dva body: potírání imigrace a vystoupení z EU. Právě UKIP ubírá konzervativcům hlasy.  

Cameronův plán je jednoduchý: vyjednat si vůči EU nové výjimky z pravidel platných pro všechny a prezentovat následně ústupky EU jako třetí cestu mezi vystoupením z Unie a plným členstvím. Rozehrává se tu hazardní hra, neboť vše nasvědčuje tomu, že tento plán britským euroskeptikům nevyjde. 

Britové si během evropské integrace vyjednali řadu extrabuřtů a většině Evropanů se tato neochota táhnout s ostatními za jeden provaz už léta zajídá. Velká Británie si vyjednala výjimku z měnové integrace, ze Schengenského prostoru, neratifikovala Chartu základních práv EU, což znamená, že britští občané nepožívají stejných práv jako občané EU. Nyní Londýn hovoří o opuštění evropské justiční a policejní spolupráce (pokud toto nastane, bude pro jiné členské země daleko těžší dosáhnout na pachatele, kteří utečou na britské ostrovy). Londýn se neúčastní fiskálního paktu a odmítl zavést daň z finančních transakcí. Po nějakém konstruktivním příspěvku k EU z londýnské dílny zkrátka není vidu ani slechu. David Cameron proklamuje, že některé politiky by se měly vrátit na národní úroveň. Jeho pravým cílem je ovšem EU ve formě pouze volného trhu.

Mnohé státy se již nechaly slyšet, že nebudou trpět britské vyzobávání rozinek ze společného koláče. Bilaterální otevírání stávající Smlouvy o EU by znamenalo otevřít Pandořinu skříňku: následovala by lavina národních požadavků, na jejímž konci by byl totální rozpad EU. A to si nikdo soudný v Evropě nepřeje. Už proto žádné další zásadní výjimky pro Londýn nebudou. Pokud chce Británie prosadit reformy EU, bude muset spolupracovat s ostatními členskými zeměmi, s Evropským parlamentem a Evropskou komisí. Žádné jednostranné požadavky ani hrozby londýnské vládě potřebné spojence nepřinesou. 

Zatímco Petr Nečas Camerona pochválil, na světové i domácí scéně drtivě převažují kritické reakce.  Za oceánem zaznělo jasné varování: USA, největší spojenec Britů v zahraniční a bezpečnostní politice, si důrazně přejí silné Spojené království v silné EU. V samotné Velké Británii považují příslib referenda za nezodpovědný hazard nejen opoziční labouristé, ale také vládní liberálové. Vůbec nejsilnější nevole k vystoupení z EU však zaznívá z britských hospodářských kruhů. Významní podnikatelé ve společném otevřeném dopise (zveřejněném ve Financial Times) upozornili, že už samotná myšlenka na uspořádání referenda může napáchat velké škody. Nikdo přece nezačne v Británii podnikat za nejistoty, jaké podmínky budou na trhu platit v budoucnu! Jako obchodní mocnost má Británie velký zájem na spoluurčování pravidel obchodu a investování. Švýcarský model je pro britské hospodářství s klíčovým podílem sektoru služeb zcela nevhodný. 

Dokonce i Dánsko a Švédsko, které stojí také mimo eurozónu a obvykle sdílejí britský názor na vývoj evropské integrace, zaujaly odmítavý postoj k plánu Davida Camerona. Podle Švédů je Unie víc než jen síť volně obchodujících subjektů, je to společenství s jasnými pravidly hry. Všem, kromě britských konzervativců a českých euroskeptiků, je jasné, že EU lze reformovat, pouze pokud jste jejím aktivním členem, nikoli tím, že se napřed sunete na její okraj a pak vydíráte ostatní. Právě odmítavá reakce jinak europragmatických Dánů, Švédů a Nizozemců jsou dobrou příležitostí, aby se naši euroskeptici chytli za nos. 

ODS by si měla vzít z reakcí na projev britského premiéra ponaučení a varování. Také ODS staví svou přítomnost v EU na vydírání, ale marná sláva, Velká Británie hraje jinou ligu než Česká republika. Navíc, na rozdíl od britských konzervativců naše hlavní vládní strana neví, čeho by konkrétně v EU chtěla dosáhnout. Omezuje se na vágní tlachání o pružné integraci a zároveň dodává, že z EU vystoupit nechce. To je však pro desetimiliónovou zemi v srdci evropského kontinentu silně hospodářsky napojenou na západního souseda trochu málo. 

Jakkoli je s některými body Nečasovy reakce třeba souhlasit (má pravdu, že naším zájmem není EU bez Britů), členské státy EU i Evropská komise musí postupovat vůči Velké Británii zásadově a zároveň tvrdě. Nikdo nechce Brity z EU vylučovat (snad s výjimkou Francouzů, jimž by odchod Británie hrál do karet), ale nelze jednomu členskému státu dovolit, aby si vybíral z evropských smluv jako z obědového menu.