Je až k nevíře k jakým bizarním a nesmyslným myšlenkovým závěrům vede nenávist k Evropské unii některé naše národovce a eurofoby. Klasickou ukázkou bylo vystoupení bývalého Klausova vicekancléře Hájka v pořadu Michaely Jílkové „Máte slovo“. Obviňovat EU z toho, že svými pobídkami vůči Ukrajině vyprovokovala ruského medvěda, je naprosto absurdní. Svědčí o tom, že ani leckterý našinec není (nebo nechce být?) imunní vůči ruské a nacionalistické propagandě.
EU nenese žádnou zodpovědnost za to, že nyní Rusko porušuje mezinárodní právo. Jednání mezi EU a Ukrajinou o asociační dohodě se táhla roky a byla naprosto dobrovolná. EU se nerozhlíží po okolí, koho by ještě „pohltila“, jak si to zřejmě představuje eurofob Hájek. Věc je úplně prostá: země mezi EU a Ruskem se chtějí mít lépe a snaží se získat snadnější přístup na vnitřní trh EU. Na počátku jednání s EU byla jejich dobrovolná žádost.
V bezpečnostní strategii EU z roku 2002 je zakotven zcela banální princip, který snad chápe každý: státy EU se mohou mít dobře tehdy, pokud se budou mít dobře také jejich sousedé – jedině to zajistí stabilitu a bezpečnost v širokém slova smyslu. To byl důvod, proč EU vyvinula programy evropského sousedství, ve kterých jde o podporu demokracie, právního státu a prosazování funkčního tržního hospodářství, ve kterém mají šanci zbohatnout nejen oligarchové, ale také obyčejní smrtelníci.
Plány Ruska na další postup na Ukrajině jsou však v příkrém protikladu proti evropské politice sousedství. Putin bude nyní jednoduše čekat, až Ukrajinci padnou na samé dno. Putinovým cílem není modernizace Ukrajiny a její veřejné správy. Kreml si přeje pravý opak: chaos a celkový rozvrat. Západ je ochoten Ukrajině pomoci, ale bojí se, aby pomoc neskončila v kapsách oligarchů. A v tom je právě háček: reformovat a transformovat je podstatně náročnější a klopotnější, než nabízet úplatky.
Na příkladu Ukrajiny je názorně vidět, že Evropa hraje s jinými kartami než Rusko: asociační smlouvy východního partnerství z povahy věci vznikají trpělivým vyjednáváním podmínek a nejsou uzavírány pod nátlakem. To Rusové používají zcela jiné metody: invazní vojenské jednotky na Krymu jsou toho jasným dokladem.
Kdo si pamatuje na gruzínskou válku z roku 2008, možná si vzpomene, že tehdy začalo Rusko na Krymu masivně vydávat ruské pasy. Ve stejné době ohlásil tehdejší prezident Medveděv, že si Moskva vyhrazuje právo chránit své krajany i v zahraničí. Možná už tehdy zrál v hlavách ruských stratégů plán na anexi cizích území!
Ten, kdo si myslí, že Krymem to končí, by měl chápat, že situace na Ukrajině ohrožuje i další státy – vezměme například Moldavsko, kde jsem v pátek jednal s prezidentem Timoftim, premiérem Leankou a dalšími činiteli. Na jeho separatistickém a mezinárodně neuznaném Ponděstří jsou ruská vojska. Představitelé Podněstří v uplynulém týdnu požádali o připojení k Rusku!
EU pomohla řadě zemí na jejich cestě k demokracii a právnímu státu. Buďme k sobě zcela upřímní: kdo ví, jak by se vyvíjela Česká republika, pokud by nebylo konsensu našich občanů o směřování do Evropy? Jak by asi vypadala naše ekonomika bez vnějšího tlaku na férovou hospodářskou soutěž? A kolik by nás nakonec stál bankovní socialismus (“jánabráchismus”), který byl přímým důsledkem klientelistického pojetí privatizace státního majetku? Sociální stát by u nás zřejmě bez vnějšího stabilizujícího vzoru EU péčí našich transformačních ekonomů totálně pošel.
Ten, kdo se dneska zastává Ruska a obviňuje EU z eskalace konfliktu na Ukrajině, je slepý k tomu, jak důležité je pro bezpečnost v mezinárodním prostředí dodržování práva a respekt k dohodám. Buďme vděčni okolnostem, že jsme dostali šanci být členy EU a NATO. A snažme se pomoci těm, o jejichž osudu chce někdo rozhodovat bez nich samých.
