Podařilo se téměř nemožné: omezení platových bonusů pro bankéře

Média v posledních dnech věnovala hodně pozornosti zastropování odměn pro manažery a investiční stratégy bank. To bylo však jen jednou částí nové přísnější bankovní regulace, která má zvýšit odolnost bank v krizových situacích. Hnací silou těchto změn byl Evropský parlament, který za ně spolu s Komisí a Radou EU složenou ze zástupců vlád členských zemí, bojoval téměř rok. Největším odpůrcem bankovní regulace byla Velká Británie, která je hostitelem londýnské City. Britští konzervativci prostě občas zaměňují zájmy svého finančního sektoru (ca. 8 % britského HDP) za národní zájmy. 

Rozhodujícím úspěchem europoslanců bylo stanovení nových pravidel pro výši vlastního kapitálu bank, která působí ve prospěch stability na finančních trzích. Banky tak mají absorbovat možné finanční šoky a nikoli je vyvolávat a dál přenášet do ekonomik. Sociální demokraté se v Evropském parlamentu při vyjednáváních zasadili o to, aby vyšší podíl vlastního kapitálu bank neomezil půjčky malým a středním podnikům. 

Nová pravidla budou platit pro všechny banky působící v EU (i ty mimoevropské) a také pro filiálky evropských bank v zahraničí.  Dodatečné prémie pro bankéře budou maximálně ve výši jejich běžného platu a ve vyjímečných případech mohou dosáhnout až jeho dvojnásobku. Navíc budou od roku 2015 banky povinny zveřejnit svůj zisk před zdaněním, výši zaplacených daní v jednotlivých zemích, víši obratu, počet zaměstnanců a také eventuální dotace ze státních rozpočtů. To je naprostý průlom směrem k daňové transparentnosti mezinárodně působících bank. Téměř všechny nadnárodní firmy totiž přesouvají zisky do zemí s nejnižší mírou zdanění a přitom se stávalo, že kasírovaly podporu od hostitelských států. Proto je správné, aby o tom do budoucna veřejnost měla přehled.

Hazard na finančních trzích, který vyústil v krach banky Lehman Brothers v roce 2008, byl spouštěcím mechanismem finanční krize, která přerostla v hospodářskou krizi srovnatelnou s krizí konce 20. let minulého století. Podle analýz americké vlády i Evropské komise byly také horentní prémie bankéřů jednou z příčin, proč se bankám vyplácelo jít do investic s nepřiměřeným rizikem: chamtivost manažerů zapříčinila, že cílili na krákodobý profit a nikoli na dlouhodbý prospěch akcionářů. Navzdory těmto zjištěním se na systému závratných odměn spekulantů na Wall Street i v Evropě dosud změnilo jen málo. Média stále přinášela i během krize zprávy o tom, že prémie bankovních manažerů a investičních stratégů běžně dosahují desetinásobku jejich platu. Zcela absurdní bylo, že bonusy se vyplácely na obou stranách Atlantiku i pokud banky utrpěly ztrátu a dokonce i těsně před krachem bank, které následně musely být zachraňovány za peníze daňových poplatníků.

Někteří komentátoři obviňují europoslance z toho, že omezením bankéřských bonusů vyšli vstříc hloupé lidské závisti. To je naprostý omyl, jakkoli není divu, že se lidé na nezodpovědné bankéře zlobí. Záchrana bank před krachem zaťala sekeru do veřejných rozpočtů států a ty pak byly nuceny přikročit ke škrtům, které se dotýkají v první řadě běžných občanů. Pokud máme v budoucnosti zabránit opakování katastrofy, kterou spustil krach Lehman Brothers v USA, je třeba odstranit zvrácenou praxi obscénní výše odměn pro bankéře za riskantní investiční obchody, které navíc destabilizují celý finanční systém. Investiční makléři mají z povahy věci informační náskok před svými klienty. Klienti jsou přitom těmi, kteří bankám svěřili své peníze a vysoké odměny mají patřit jim a nikoli bankéřům. Jde tu tudíž kromě stability finančního sektoru také o spravedlnost v odměňování. Jen tak pro zajímavost: omezení manažerských odměn není aktuální pouze v EU. 3. března se koná ve Švýcarsku referendum na totéž téma.    

Je sice pravda, že o odměnách manažerů by v první řadě měli rozhodovat akcionáři bank, ale od okamžiku, kdy státy musely ohrožené banky zachraňovat z peněz daňových poplatníků, bylo povinností politiků, aby přišli s rozumnou regulací. Jak jinak zajistit, aby bankéři nepodstupovali nepřiměřené tržní riziko, které by v případě ztráty museli zaplatit daňoví poplatníci a nikoli akcionáři banky?

Všechno snažení směřuje k jedinému cíli: aby už nikdy nemuseli daňoví poplatníci platit za chyby bank, aby státní pokladny nebyly ruinovány kvůli hazardnímu investování a aby se banky navrátily ke svému původnímu účelu, totiž pomáhat reálné ekonomice. Dobře fungující podnikání potřebuje dobře fungující banky. Musí to být ovšem banky, kterým lidé důvěřují!